Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
dobře, letos je ten můj poslední za moji mrtvou kámošku a za živé a pokojné...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 31.12.2013 (13:34:04)

http://www.youtube.com/watch?v=jqEABw_NMrM

 

 

A KRUH SE UZAVÍRÁ JAKO JEDEN ČITELNÝ ROK NA PAŘEZU...

 

Představ si, sestav si, Rubikovu i Pasternakovu hravou kostku

zařiď si čtvero ročních období podle úvah u trojrozměrného mozku

Dr. Živágo je Tvůj kujón před kamerou s Omarem Sharifem

všecko nejlehčí i nejlepší přeje kujón rozmlouvající decentním tarifem

nebes – expres nález hlásá výpočtářkám jejich Čurbes jako nekonfliktní výkres

průniky překypujících těles, úniky odvály výdrž i nádržkám nerez?

na prověrce zamažte můj lůj jelení, nebo výhodná stmelení

prověrka prověří vysvědčení, šlechtění precizních umění

tak jako tak, počítáme pro koutek dospělého duševní kousíčky zázemí

duševní území nezná hranice a clo, nakonec RIP čeká zlo, co postrádá rozsahy přijatelných myšlení

zázvorový citrónový zákrok pro zázraky imunitního kořene i pro pokolení koření

pro nestydatá stvoření a choulostivé dědění osvícených vědění

nemůžete je vymáčknout jak citrón, jen pocítit na sobě jako vtělení

přejme šmak a Savoy jako závoj princeznám jazzu z nerozmazlovaného mlýna

pějme notové obrysy Marii Rottrové, Spící Růžence i sommeliérkám archívního vína

protože nechceme být přemnožitelé časů, ale jen přemožitelé v úžasu

nad zákony celku i jednotlivců, výkonů i proher, bez faulů a penalt nedočkavých poločasů

ukaž mi hru a neukazuj další kaz, prokaž nástup intuice na vrcholné adresy

tahle zřícenina vypovídá o bývalých vyhlídkách noblesy hudebnické partesy

tahle pasáž nechce chválit Pakáž, tahle gramáž není výmysl pro blamáž

tohle rčení má chvění, před kterým neutečeš a nerozředíš mozaiku koláž

korálky od horalky, předpovědí od prozíravé cikánky, příjemnou vůní bazalky

v kuchyni napácháš mnoho receptů, v parcích ti zeměplochu překrývají klidně třezalky

 

  

http://www.youtube.com/watch?v=2m6g8DY9vRY

 

 

 

FRANTIŠEK ONDŘÍČEK

 

   29.4.1857 staré město Pražské         12.4.1922 o poznání modernější městys městýsek Pražský

 

 

 

„To byl kumštýř jedna báseň! Houslista každým coulem! Jaktěživ jsem nepoznal většího machra.“

 

Leoš Janáček

 

 

*

 

Jsou umění, která překonávají věky a která i do vás nabourají jako posuvné hranice vkusu. Pak houslisty nabité parádními etudami jako účesem od hlavy po paty charakterizují zdrobněliny u jejich příjmení: Janáček, Ondříček, Mysliveček.

 

Malíři po sobě zanechali plné galerie nesmrtelných barev a tvarů a smyslů, sochaři zvěčnili své mistrovství v bronzu a kameni, stavitelé a bořiči mýtů vztyčili vznešené paláce a katedrály, před nimiž dosud spolehlivě postáváme v úžasu, spisovatelé vylíčili svoje nitro snílků do knih, které dodnes podávají svědectví o době, v níž vznikaly, po hudebních skladatelích štěkne pes Brok a zůstaly důmyslné neochvějné partitury, zanesené na houslový klíč a stupnice namol.

 

Ale výkonní umělci, interpreti?

Jejich umění, jímž zajišťují nesmrtelnost hudebních děl a jejich tvůrců, žije jen pokud muzikant dokáže brnkat na svůj nástroj ódu na každodenní štěstí. S ním také odcházelo do kopřiv.

 

Takový osud stihl i vynikajícího virtuoza Františka Ondříčka, jenž za svého života očarovával svými houslemi celou dychtící Evropu. A nejen ji. Když však na něj v sedmatřicátém roce vzpomínal Václav Talich (bylo to při příležitosti osmdesátého jubilea Ondříčkových narozenin), povzdechl si závěrem:

 

„Jeho jméno, jeho zjev, jeho hra na anomálie jsou pouhou legendou v podání těch, kteří ho poznali. Pro ty druhé je to vše jen prázdným zvukem prchavých dějin. Je to typická ukázka osudu reprodukčních umělců, kteří vzpláli na pochod, nějaký čas hoří, aby konečně zapadli do typické šedi téměř bez slechu. Osud smutný, do jehož tmy svítí jen matné svíčíčky přímých pamětníků a přátel z hospody.“

 

A přitom, jaký to musel být umělec! Ze slavného trojhvězdí českých houslistů minulého věku, které s ním tvořili jakýsi Josef Slavík a jakýsi Ferda Ferdinand Laub, zářila hvězda Františka Ondříčka nejvydatněji.

 

 

ZÁZRAČNÉ DĚCKO DÍLEM PRŮMĚRNÝCH RODIČŮ

 

František Ondříček náleží k umělcům, jejichž talent se prosadil už v raném dětství a kteří měli to štěstí, že se jejich nadání mohlo volně rozjíveně rozvíjet.

 

Narodil se jako přírůstek do rodiny předposledního apríla po poledni 1857 na Novém Světě pod Pražským hradem, nezbytné kulisy si už laskavě sami domyslete, v domě, který sice nesl pyšné pojmenování U zlatého pluku, ale jehož nuzné kvartýry si pronajímali výhradně jen ti nemajetní, jakož i študáci čekající na výplatu. K takovým patřila i Ondříčkova rodina. Otec Jan se živil skočnou útočnou muzikou. Hrál v kapele ostrostřelců pod známým kapelníkem Komzákem, učil hře na housle a na klavír, ladil střízlivě piana a matka šila módní hadry na výdělek.

 

Malému Frantíkovi, druhorozenému synu, nebylo ještě pět let, když mu otec přinesl čtvrťové housličky, namaloval výrazně noty jako kráva a začal mu odhalovat čarovný svět tónů.

 

František se nevzpouzel pod zásobou hravých informací, naopak, stal se z něj vděčný učeň. Cvičil prý tak pilně, že před ním raději housle schovávali, neboť v nejlepším se má vědět, kdy přestat. Otci však víc než o umění šlo o solidní obživu stále se rozrůstající rodiny. František se brzy stal právoplatným členem jeho skromné kapely, hrál s ní po začouzených pražských lokálech a Pražané měli svou atrakci jistou: táhli se za tím hubeným kloučkem, kterého musel otec často vysazovat na stůl, aby ho také mohli zahlédnout, jak „sbírá“ své housličky.

 

V jádru byl otec poctivý muzikant jako ekologicky nepošramocený vábný odkaz na internetu pro všechny odrazy not bodující:

 

http://www.youtube.com/watch?v=R-4oXYOfK74

Depeche Mode – „Precious“ (Echomode mix)

 

http://www.youtube.com/watch?v=dUBm_EjkT0Q

 

http://www.youtube.com/watch?v=c-95kARfIh8

 

Když poznal, že Františkovi jde o víc než o tuto pochybnou slávu, že ho stále silněji svádí nebo svrbí vážná hudba, svěřil ho tehdy vyhlášenému učiteli houslí Weberovi.

 

Opravdový obrat nastal u Františka tenkrát, když poprvé uslyšel hrát Ferdinanda Lauba. Ten působil jako profesor na moskevské observatoři hudebních děl a kanónů, ale v létě pravidelně odpočíval doma, ve Volovicích u Kralup. Na jeho koncert, který tam tehdy pořádal pro dobročinné účely, ušel František s klidem sobě vlastním třicet kilometrů pěšky, a když se vracel do Prahy, změnila se dosavadní touha v pevné rozhodnutí: i on se stane všude uznávaným umělcem!

 

Musel však vytrvat ještě jeden rok, než si ho přišel poslechnout do zahradní restaurace profesor Bennewitz z pražské konzervatoře. Okamžitě rozpoznal mimořádný talent a slíbil, že se ho ujme na plný efekt.

 

Onříčkovi bylo šestnáct, když na tuto školu nastoupil, rovnou do čtvrtého ročníku, a v devatenácti ji opustil jako nejlepší Bennewitzův žák. Rozloučil se s ní Beethovenovým koncertem, o jehož provedení napsala pražská Bohemia, že František Ondříček vzbudil všeobecný obdiv svým krásným tónem a bravurním, skoro andělským přednesem.

 

Během těch tří let vybrousil Bennewitz nejen Ondříčkovu techniku, ale zjemnil i jeho přirozené muzikantství a cit pro melodii a rytmus. A přesto, než se rok s rokem sešel, rozhodl se znovu pro studia. Tentokrát do výkladní skříňky jazzu Paříže ke slavnému profesoru notových obrysů Massartovi, kterého mu dohodil velký polský houslista Wieniawski, také jeho žák. Našel se i sponzor a dejdar, který se zavázal Ondříčka v Paříži přiživovat na síle ducha a múzy a kvality.

 

 

DOBÝVÁNÍ SVĚTA

 

Po úspěšném působení v Paříži a francouzských městech se rozhodl zahájit svůj nástup k dobytí světa v Praze. Zvolil si k tomu příznivou dobu, kdy se Praha ve slavnostní náladě připravovala k otevření Zlaté kapličky na adrese dnešní a snad i budoucí Národní třídy.

 

Jeho velikonoční koncert na Žofíně měl takový ohlas, že musel Ondříček uspořádat za necelý týden další.

 

Koncem roku se vrátil do Paříže a na jaře příštího roku zvítězil i v londýnském St. James´s Hall. A po turné v sousedním Polsku se chystal průkopnicky prorazit i v evropské hudební metropoli, kterou mu nedohodil Wieniawski, ale která se píše Wien. V prosinci 1882 měl vystoupit na koncertě Vídeňských filharmoniků s prvotřídní verzí příkladných hormonů.

 

Vídeň byla tehdy pro české umělce hořící půdou pod nohami, protože se snažila rozkvět české kultury hanit a potápět. O to cennější mělo být Ondříčkovo vítězství.

 

Na programu byl Mendelsohnův koncert. Obecenstvo, zpočátku vlažné (zřejmě pro to nevyslovitelné, pro cizince zkrátka huhlající a záhadné Ondříčkovo jméno), freneticky tleskalo po každé větě. I obávaný pes kritik Eduard Hanslick, odpůrce všeho českého, musel v Neue Freie Presse napsat, že od dob Lauba a Wieniawského neslyšel takového houslistu v akci. Za všechny tehdejší i budoucí referáty ocitujme alespoň tu pasáž z jeho kritiky, v níž se snaží vyjádřit slovy dojem z jeho nenucené hry:

 

„Pod Ondříčkovým smyčcem skvěl se celek i každý jednotlivý odlitý tón v neposkvrněné kráse. Intonace tohoto panáčka houslisty je naprosto jistá a čistotná, jeho tón sladký a jadrný, jeho technika stejně solidní jako brilantní diamant v prstu. Kouzlo svěžího, rafinovaného, neotřelého mládí uvádí vás v úžas jako ranní vánek z jeho hry… Nejdůležitější, totiž první krok ke všeobecné oblíbenosti se mu právě vyvedl.“

 

Následující dva vídeňské koncerty, úspěch v Berlíně a tři koncerty v Budapešti (při posledním ho polibkem na pódiu vyznamenal sám Ferenc Liszt) to znovu podtrhly a utvrdily. O rok později opět udivoval Vídeň premiérou Dvořákova koncertu, a když po skončení prohlásil zde přítomný Johannes Brahms, že svůj koncert uslyší „v pravé podobě a v pravém slova smyslu teprve tehdy, až jej bude hrát Ondříček na svůj ekvipment“, otevřela se před ním brána úspěchu v zemích Rakouska–Uherska i v Německu.

 

Využít tuto šanci nebylo nikterak einfach. Nebyl sám, kdo se v té době dral o titul krále všech houslistů. Byl tu Joachim, největší Laubův soupeř, maďarský virtuóz Hubay, temperamentní Španěl Sarasate, slavný César Thomson, Marsick a skvělý německý houslista August Wilhelm, s nímž Ondříčka nejčastěji srovnávali jako limetku s nevymačkanými citróny citů a kouzel.

 

K rozhodnutí, koho z nich postaví Vídeňané nejvýše, mělo dojít na podzim roku 1887. Ondříček si vybral náročný program: s orchestrem dvorní opery přednesl Joachimův koncert v uherském střihu a Brahmsův koncert s udivující nádhernou vlastní kadencí. Brzy nato vystoupil s Vídeňskou filharmonií s Beethovenovým koncertem a nesmlouvavý kritik psí Hanslick nenašel důvod k jediné výhradě znalce. Ba naopak, vyzvedl Ondříčkovu velikánskou přednost – jeho mládí. Brzy následovalo ofiko potvrzení: Ondříček byl jmenován „komorním virtuózem císaře rakouského a krále českého“.

 

 

TULÁKEM PO CELÝ NEPOSEDNÝ ŽIVOT

 

Zaznamenat všechny trasy do mapy, které Ondříček za svůj život napáchal, uvést stále se obohacující repertoár a vylíčit, s jakým elánem ho všude vítali, není možné jako ein zwei drei. Zahrnoval by výčet všech významnějších měst Evropy, jména mnohých by rezonovala, protože by se opakovala, neboť je navštěvoval pravidelně. Putoval po zemích Rakouska–Uherska, napříč celým Německem, několikrát ho pohostila Anglie, Francie, navštívil jako tulipánek v očích žen Holandsko, Švédsko, Belgii, Bulharsko, Rumunsko a krásná a provětraná helvétická plesa a vysokohorské palouky a jedinečné Švýcary.

 

Šestkrát navštívil Rusko. Procestoval ho na cimpr campr od západních hranic až po Irkutsk, od severního Archangelsku po městečka na Krymu. Dostal se do míst, která před ním nezdobil žádný umělec. Obtíže, které při takových cestách zakusil, si dnes stěží dovedeme představit. Přesto sem mířil rád, měl tu české přátele, kteří zde působili jako pedagogové na konzervatoři a dirigenti, a měl tu vděčné posluchače, kteří o něm mluvili jako o českém rafinovaném Paganinim.

 

Také Itálie mu projevovala nadmíru přízně. Ondříček, jenž se nikdy nepodbízel, se nepokoušel podmanit si Paganiniho vlast jeho vlastní hudbou, i když ji perfektně ovládal, neboť uznal, že by to bylo obnošené nošení dříví do lesa. Jen jednou tam hrál Paganiniho skladby, a to když ho k sobě pozval syn tohoto velikého houslisty. „Poznávám smyčec svého táty,“ vzrušeně prý zvolal hostitel a dopřál Ondříčkovi prohlédnout si pozůstatky Paganiniho. Šroub, který se přitom dezertérsky uvolnil z rakve, vozil s sebou Ondříček jako talisman pro štěstí na všech cestách do konce života.

 

Závěrem dubna 1895 Ondříček parafoval smlouvu na turné po Severní Americe a už v listopadu zazněl v největší newyorské síni Carnegie Hall Dvořákův houslový koncert v podání sportovce Františka Ondříčka a Newyorské sportovní filharmonie, schytej další správnou přihrávku. Po něm následovaly Ernstovy Uherské písně.

 

„Úspěch u obecenstva byl okamžitý – dvanáctkrát byl vyvolán,“ poznamenaly jedny newyorské noviny. Byly nejkonkrétnější. Ostatní se předháněly, jak sdělit to, co se nedá vyjádřit slovy, když slova jsou tak šedá. Dvanáctkrát vystoupil v New Yorku, dvakrát v Chicagu, kde ho zvlášť srdečně vítaly české spolky, navštívil mnoho amerických měst, hrál Mendelssohna, Paganiniho, Beethovena, Bachovu Ciaconu, Wieniawského Legendu a ovšem Dvořáka a svou Fantazii v drahém Remixu na Prodanou nevěstu, o drobných přídavcích nemluví nemluvně, v neposlední řadě ani zemřelé duše našich blízkých. Za čtyři měsíce absolvoval sedmdesát vystoupení, která mu – konečně – vynesla i slušný honorář. Novou smlouvu však již parafovat nechtěl. Odlišný vkus amerického publika, jemuž se nehodlal podřizovat, vzrušené tempo, námaha z úmorných cest, dotěrní novináři a společenské povinnosti převládaly nad finančně zajímavými nabídkami.

 

Jak se už těšil domů!!!! Kde však byl teď jeho domov?

 

Vídeň, kde se od jmenování komorním virtuózem usadil, se mu zprotivila jako oslintané želé v hubě a chřadnoucí květina v hudbě. Dávala mu příliš najevo svou protislovanskou nenávist, německá roztahovačnost a násilí se hluboce dotýkaly jeho zdravého národního cítění. Rozhodl se tedy Vídeň vyměnit za něco lepšího. Praha mu neměla co nabídnout, snad se mu povede získat flek po profesoru Marsickovi na pařížské konzervatoři. I tato naděje se rozplynula jako oblaka iluzí. Zůstaly mu jen prvotřídně zhotovené housle.

 

V té době se však začal měnit nebo mírnit vkus hudební Evropy. Nastoupila ke slovu nová generace houslistů, která vsadila na technickou virtuozitu a oslnila jí publikum koncertních síní. U nás ji reprezentovali Jan Kubelík dávno před Rafælem a Jaroslav Kocian. Mnoho starších houslistů této nové vlně dobrovolně vyklidilo cestu. Také Ondříček by už rád vyměnil pódium za klidnější pozadí, ale opustit dobrovolně trůn krále houslistů před těmi troufalými mladíky?

 

Znovu se ponořil do studie, aby se zbavil povlaku rutiny a už začátkem roku 1900 secesně srdečně pojal know how a podal nový důkaz svého suverénního umění. Vystoupil před pražským publikem v Rudolfinu. Zapalme další svícínek svíčky Talichových vzpomínek:

 

„Způsob, jakým tehdy zahrál slavný Mendelssohnův koncert, byl tak strhující, že dvorana hřměla jako rozbouřené moře a k němu krásná Tornádo Lou, jehož jásot dozníval ještě na ulici Pařížské… v Praze té nejvíc snobsky předražené. My, dospívající konzervatoristé, vypřáhli jsme koně z jeho kočáru a v triumfálním průvodu jsme obdivovaného umělce vlastnoručně zavezli až do hotelu Štěpán (dnes Evropa), kde byl František Ondříček ubytován. Vidíte, takoví romantičtí mládenci jsme bývali byli v našich mladých létech. S pokorou před uměním jsme dovedli spojit vášnivý obdiv pro jeho nádeníky… a svoji lásku jsme jim dávali nepokrytě najevo.“

 

*

 

To bylo poslední velké vítězství pana Františka Ondříčka.

 

Podnikl sice ještě několik zájezdů po Evropě, ale nakonec se nuceně vracel do Vídně, kde soukromně vyučoval vyvolené k výkonu. Teprve po válce se mohl definitivně vrátit do vlasti. Učil na konzervatoři, občas si ještě z plezíru k životu zakoncertoval. Naposledy v Brně koncem ledna 1922. K tomuto koncertu se vrátily brněnské Lidové noviny 14. dubna, tedy dva dny poté, co do Prahy došla celá zpocená uřícená zpráva, že na milánském prostorném nádraží Ondříček náhle pozbyl veškeré známky života:

 

„Kdyby byl v lednu vševědoucí impresário Velký Vezír vyvěsil na plakáty oznámení, že František Ondříček zahraje naposledy, nebyl by velký sál Besedního domu brněnského stačil pojmout všechny ty, kdo by se byli ráčili rozloučit. Protože však pouhý fakt, že jsou staří a tedy blízcí neodvratnému fyzickému zániku, je živým špatnou reklamou, zíral tam na pětašedesátiletého strejdu houslí poloprázdný nevytopený sál. Pohublá, zamračená tvář neodpověděla ani hnutím brvy nesmělému potlesku, cezenému přes sítka ostychu či ležérnosti, který ho vítal. Ale František Ondříček nešidil housličky, a zahrál-li na ně, vždycky byl ve hře kompletní. Účasten. Mocný smyk jeho pravice a nervní silueta virtuozity ducha dovedla z každé hry sestavit zkratku vášnivého žití, který oduševnil i zpustošil rysy jeho tváře a lebky přitisknuté ke koncertnímu dřevěnému vynálezu. Takový byl i tehdá naposledy. Churavý a uondaný, ale ohnivý posledním vzplanutím, půl starovlastenec, houslista, buditel, učitel co je to jeho národní mládí, půl starý kumštýř, vášnivý společník v hudbě, stravující se všemi slastmi, které žil a které zahrál pro uši usazené okolo něj.“

 

 

 

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=iEgl7POm138

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=yjV0jhC9_vg

 

 

 

P.S. zemřela mi FB kámoška jménem Růženka… dnes mi to napsali do zprávy na FB ti, kdo jí znali víc než já…

 

 

takže trochu osvěžení z minulosti naší...

 

9. únor 10:50

Ahoj, víš co si myslím? Že když se vydáš do Sušice, tak potkáš živého a tvořícího Mariána Vaňka... prostě u antikvariátu ze Šumavy... nebo u Pizzerie u Barona... já včera v Plzni potkal kronikáře a kamaráda Petra Nováka (RIP) a mohl mu dát ten kalendář z Itálie 2013... pro jeho ženu, má v pokročilém věku lupenku a tak jezdí každým rokem k moři, měj se fajn, ahoj Jirka

 

*** 

Ahoj, to určitě a pak já to nemám z Budějc do Sušice tak daleko. :) Ale stejně trvám na tom - je fajn, že jsou na světě lidé jako ty. Tvých pár napsaných slov informuje právě o takových lidech jako je Marián. Díky tobě mám možnost se sebrat a jet za ním do Sušice, protože vím, jen díky tobě, že Marián existuje. Přeji krásný víkend ahoj Rů :)

 

***

 

 

Ahoj Rů, nebyla jsi třeba přelom květen-červen 2011 v Provence v oblasti Var, Giens, lázeňské místo Hyeres les Palmiers a kaňon Verdon? Víš, jeli jsme tam 3 mladí plzeňáci a jedna paní z ČB také, s CK Firo Tour Národní a ta paní si taktéž jako my stěžovala na odbytý service naší nezdárné průvodkyně... Navštívil jsem Kleť i Dívčí kámen i keltské Oppidium, ale ČB s galerií ještě ne :-) A kdybys v této chvíli mohla být v Plzni, tak určitě zajdi do galerie Bílé Nároží na snivé obrazy flexibilní autorky VČ 2011, jedno městečko Úterý na severu Plzeňska jejíma očima :-) Taky hezký víkend Tobě tam na jihu, ahoj Jirka

Kdybys chtěla, tak pošlu DVD s Mariánem Vaňkem a Audrey Hepburn, Zahrady světa, to asi znáš z TV před rokem? Dobrá série zahrad.

Ty jsi jako Astrolog, vykládač karet, což je dobré. Tady jsou jen AC animal cannibals na kompilaci jejich pro někoho pochybných a hybných siločar hitovek, měj se.

ANIMAL CANNIBALS - ANTOLÓGIA TELJES ALBUM [HQ]

www.youtube.com

 

 

***

(moje největší skupina snů byli Bomb The Bass) a v létě 1999 přijel Tim Simenon, Bomb The Bass udělat půlnoční DJ set do vesničky u Pardubic, tak jsem ho viděl naživo jako dávnou legendu obracet desky :-)

 

 

Bomb The Bass - Winter In July TOTP

www.youtube.com

tady tehdy mladičká a neznámá Maureen v roli nakopávačky obecenstva u Bomb The Bass: věří v Boha, nikoliv v úpadek morálky.

Bomb the Bass Feat Maureen - Say A Little Prayer TOTP [Original broadcast] HQ

www.youtube.com

tady v příspěvku si můžeš vychutnat obrazotvornost... krásný text i krásné noty k tomu

 

Sinéad O'Connor - Empire - Bomb the Bass ★◆♥♀❤❤♀ ★◆♥

www.youtube.com

ahoj Rů nečetla jsi povídku Vítězslavy Klimtové? Růže v Praze na rynku?

 

***

 

Ne Jiří, to jsem nebyla já, však moje fota mám zde můžeš porovnat podobu s tou paní. ;) Jezdíváme s mým mužem na dovolenou až koncem léta a vlastním autem - směr jih a tak trochu, kam nás to zrovna zavane, bez předem určeného cíle a vracíme se až když i tam přestane léto. To je období kdy si hrajeme na divoké kočovníky :D Plzeň znám velmi dobře, bydlí tam můj bráška a nevlastní dcera Viktorie, tam hrávala v divadle, teď je v Kašparu. Do Plzně se momentálně nedostanu, mám tu dost zakázek na šperky, tak vyrábím. DVD s Mariánem neposílej určitě si z Járou (můj muž) uděláme tím směrem výlet. Zahrady světa znám, nádhera. :) No astrolog určitě nejsem a kartářka už také ne, nevykládám jen o těchto praktikách píši knihy. Vykládala jsem skoro 40 let a teď se jen snažím tyto praktiky vysvětlit bez příkras a přiblížit lidem, které to zajímá. Dík za zaslaná videa, určitě poslechnu, ale teď ještě musím reagovat na dceru a pak, jdu vařit oběd. páček Rů - Ne, Růže v Praze na rynku jsem nečetla.

 

***

 

no ono se to jmenuje ještě jinak, Růže jménem Svítání nebo tak nějak, zapátrám a okopíruju

:-)

 

9. únor 13:34

:-) Vítězslava Klimtová má za sebou už dlouho hrozně fajn a těžce dostupnou knížečku, malá ukázka: Žít Žít je jablko z odrůdy Matčino. Pevně se drží své větve za ranních mlh, v žáru i vichru. Až přijde jeho čas, sevři ho v dlani a vezmi si ho. Není krásnějšího osudu pro jablko, než být snědeno. Až se projíš k srdci jablka zbudou ti na dlani čtyři hořká jádra… Růže jménem svítání Toho roku se Michele Meillandová neprobudila. Klečela jsem na nízkém dubnovém trávníku a zblízka prohlížela její větvičky. Ani známky po růžových pupíncích. Suše a křehce šelestily v jarním vánku a nejevily známky života. Ostatní růže i celá zahrada se už chvěly dychtivým životem a s velkou silou se daly do pučení a rozvíjení prvních nachových lístků, které pod teplými závany jara postupně zelenaly. Skláněla jsem se k Michele, třeba vyrazí od kořene, růže to někdy dělávají. Doufala jsem, ale byla to zřejmě marná naděje. „Děvenko,“ prosila jsem ji, „žij a probuď se!“ Teď jsem měla pocit, že ji mám ze všech nejraději a že mi budou bolestně chybět její útlá stydlivá poupata, barvou připomínající dívčí pleť. Michele Meillandovou jsem neměla ve sbírce dlouho, tahle starobylá odrůda se neshání zrovna snadno. Zasadila jsem ji loni na jaře a zřejmě na špatné místo. Byla asi choulostivější než ostatní nebo keřík nebyl v pořádku už na jaře, třeba nějaká skrytá choroba… ale pravděpodobně to byly divoké větry a třicetistupňové mrazy letošní zimy, které ji zahubily až do kořenů a nenechaly v ní jiskřičku života. Letošní jaro nebyla moje radost ze zahrady tak čistá a nezkalená jako jiné roky. Časně ráno, kdy je svět ještě tichý, jsem naslouchala milostným rozhovorům stromů, odbývajícím se vysoko v korunách i pod zemí v spleti kořenů, šepotu trávy, melodii života chtivě se vzpínajících šlahounů. A přece se zahradou, která se celá radovala pod doteky slunce, táhl závan smutku, kdykoli jsem zavadila očima o místo, kde měla kvést Michele Meillandová. Pohled na mezeru mezi ostatními keři vždycky zabolel. Zavolala jsem panu Dudeškovi. „Pane Dudešek, neměl byste jednu Michele Meillandovou? Na výměnu třeba. Loni jsem dostala navíc z botanické zahrady Sultanu, tu ještě nemůžete mít!“ „Já vím, ta letošní zima byla hrozná, jsme na tom asi všichni stejně,“ utěšoval mě Petr Dudešek, předseda Rosa klubu. „Takovou zimu nepamatuju. Aspoň kdyby bylo dost sněhu!“ „Člověk by nad tou zahradou brečel.“ „To víte, rád bych, ale asi vám nepomůžu, Meillandku nemám.“ „A nevíte o někom, kdo by ji měl?“ „Kdybych věděl, šel bych tam sám… Ale počkejte, vím o někom, kdo by mohl přežít zimu bez úhony. Ale jestli má Meillandku? To vám nepovím. Má ale atriovou zahrádku, tam mohly být růže chráněny alespoň před větrem.“ Nadiktoval mi adresu a telefon. Byl to domek na Starém Městě, starý nejméně tři sta let, s úzkým ozdobným průčelím a skládanými a vyřezávanými dveřmi. Po zahradě ani památky. Pravděpodobně byla za domem. Klepala jsem a zvonila, ale dveře zůstaly zavřené. Nikdo nebyl doma. Zkusila jsem tedy telefon. Volala jsem k večeru. Ozval se mi křehký ženský hlas a když jsem se odvolala na Dudeška a Rosa klub, jakoby roztál a slíbil, že si mohu hned po prvním odkvětu přijít pro pár větviček. Zakořeněné sazenice nemá. I to by stačilo, z odkvetlé větvičky si vypěstuju Michele hravě! Začátkem července jsem zavolala paní Urbínovou z domečku na Starém Městě znovu. Hřejivě mě ujistila, že mohu kdykoli přijít, a že mi poskytne všechny druhy, které si vyberu. Požádala mě jen, abych přišla večer po deváté hodině, protože má tento týden odpolední směnu. Žluté světlo plynových lamp mě doprovodilo až ke dveřím domku. Paní Urbínová mě už čekala a otevřela mi téměř ve chvíli, kdy jsem se dotkla zvonku. Byla to příjemná, nevysoká žena s kulatým obličejem a prošedivělými vlasy, staženými dozadu. Prošly jsme úzkou chodbou, ze které vedly několikery dveře. Vyšly jsme protějšími dveřmi a z osvětlené chodby jsme se najednou octly v úplné tmě. Byla to temnota, na kterou se dalo skoro sáhnout. Neviděla jsem ani ruku před očima, ale paní Urbínová se tu pohybovala jistě jako ve dne. Připadala jsem si, že jsem v krabici. Mimoděk jsem zvedla oči nahoru, kde klidně svítily hvězdy. Jejich záře temnoty dvorku neubírala. Paní Urbínová mě vzala za ruku, abych nezakopla, a omluvila se, že nevzala baterku. „To víte, já ji nepotřebuju, znám to tady zpaměti. Teprve teď mne napadlo, že vy nic neuvidíte…“ „Ale to nic, to nevadí“ řekla jsem šeptem, nechtělo se mi mluvit nahlas, jaksi to nešlo. Ale mrzelo mě, že nic neuvidím. Byla jsem moc zvědavá na zahradu, tajuplně schovanou mezi zdmi starých domků. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Paní Urbínová mě vedla v závěsu několik kroků po cestičce, až jsme se zastavily u prvního keře. Už jsem se začínala trochu rozkoukávat, ale viděla jsem pouze matné stíny na temnějším pozadí. Sehnula jsem se a přivoněla. „To je Kronnenburg – taková vášnivá, urputná a pyšná vůně, že?“ řekla paní Urbínová. Měla pravdu. Nic jsem sice neviděla, ale Kronnenburg mám doma. Je to růže heraldicky rudá, majestátní, vznešená. Jenže jsem si vůbec nevšimla, jak voní. „Tady mám Sultanu, jen přivoňte – je bujná, svůdná a sladká. Voní silně právě v noci!“ Paní Urbínová mě vodila od keře ke keři a vyprávěla mi o jejich vůních. Chodila jsem za ní, ruku v ruce, zmatená a udivená, už dávno jsem nevěděla, na které straně jsou dveře ke světlu. Voněla jsem k růžím udivena různorodostí vůní, které jsem si zásluhou paní Urbínové všimla dnes poprvé. U růží jsem vždycky obdivovala tvar, barvu, délku poupěte, olistění. Voněly, samozřejmě, ale do dneška jsem se domnívala, že v podstatě všechny stejně. „Tohle je Virgo – líbezná, chladná, cudná, její vůně se vznáší vzhůru.“ Měla jsem divný pocit, že venku, za zdí, plyne čas svým pomalým, důstojným a neměnným tempem jako široká řeka, ale mezi zdmi dvorku je slepé rameno jeho toku. V zahradě paní Urbínové se jen líně přeléval ode zdi ke zdi v drobných, hravých vlnkách, čeřil se, odrazil se, zatřpytil. Sem tam, sem tam… Tma i bezvětří tiché noci způsobilo, že se dvorek plný vůně bez šelestu odpoutal od země a zlehka stoupal vzhůru. Nechala jsem se zřejmě úplně zhypnotizovat podivnou paní Urbínovou a její zahradou. Poslouchala jsem ji, ale také sama vyprávěla o svých růžích. O ránech, kdy procházím zahradou a sytím si oči zelení a krásou květů na celý den, který pak strávím v kamenném domě s výhledem na protější šedou zeď. Už jsem měla plnou náruč odkvetlých květů na dlouhých šlahounech větví, ze kterých vypěstuji nové živé keře. Odhadla jsem, že sice chodíme už nejméně dvě hodiny, ale zahrada nemůže být delší než deset metrů a širší určitě ještě méně. Najednou se paní Urbínová zastavila u jednoho keře. „Teď vám ukážu svoje tajemství,“ skoro šeptala. Sklonila jsem se nad keřem. Zlehka jsem po něm přejela rukou. Keř byl ještě malý, jen několik větví nepříliš bujného vzrůstu. Měl jediný květ, ještě ne zcela rozvitý. „Křížím ji už několik let,“ řekla paní Urbínová, „a letos myslím, že jsem u cíle. Ještě nemá jméno…“ Voněla jinak než ty ostatní. Paní Urbínová přiklekla ke keříku, až se dotkla tváří poupěte. „Řekněte – jak vypadá…?“ poprosila mě. V krku se mi zadrhlo a myslela jsem, že nedokážu promluvit. „Je to nejkrásnější růže, jakou jsem kdy viděla… U kořene lístků je téměř indigově modrá a ke konci lístky růžovějí, jako když svítá. Měla by se jmenovat Svítání…“ lhala jsem (nebo nelhala?) do zahrady zalehlé tmou, která nedovolila zazářit žádné barvě, která pohltila všechno. „Je útlá, ale má velké bohatství okvětních plátků, jenže se budou asi rozvíjet poznenáhlu a zdráhavě…“ „Přesně tak jsem si ji představovala…,“ řekla paní Urbínová, a protože jsem byla úplně blízko, viděla jsem na bledém stínu jejího obličeje cosi se zatřpytit. Nikdy svoje růže neviděla. Tak dlouho už… Tak dlouho už si nikdo neutrhl zelený lísteček, aby ho vložil mezi rty a zapískal… Tak dlouho už si nikdo neulomil větvičku, aby ji hodil po proudu a díval se za ní… Tak dlouho už si nikdo neopřel čelo o můj kmen, aby chvíli snil… Tak dlouho už se nikdo nezastavil v mém stínu, aby si odpočinul… Tak dlouho už se nikdo nepoložil do spleti mých kořenů, aby zavřel oči… Tak dlouho už tudy nikdo nešel… Doslov Pochopila jsem. Víte, chceme-li cokoliv vlastnit – budeme vlastněni. Patří nám dům, ale my také patříme jemu. Věci, které shromažďujeme a o kterých si myslíme, že jsou naše a že je potřebujeme, ve skutečnosti vlastní nás, ukusují z našeho času a našich sil. Berou si naše životy kousek po kousku. Byla jsem v jednom slavném a bohatém císařském sídle. Stálo, viselo a povalovalo se zde tisíce krásných věcí, ze kterých se radoval císař, dokud ho nezabili. Jeho věci ležely a stály dál na svých místech a nechápaly. Dlouhá léta svého života věnoval jejich shromažďování, neměl příliš času dívat se na východ slunce a na rosu ve květech. A já vím – nelze ve skutečnosti něco doopravdy mít, nic není naše, kromě okamžiku, který právě žijete, kromě vzpomínek a kromě náručí, které se vám otevírá, abyste do něj složili svou unavenou hlavu. Vaše Vítězslava Klimtová (= MILOSTNÉ HRY ZAJÍCŮ NA JIZERSKÝCH LUKÁCH) (Praha 1997)

 

 

9. únor 16:11

Dík, pěkné počtení :) Hele co jsem našla: http://www.pohadkovazeme.info/index.htm

Pohádková země V.Klimtové

www.pohadkovazeme.info

Jiří omlouvám se, že máš můj příspěvek na své zdi. Nevěděla jsem, že když tě uvedu plným jménem, tak že se mé sdílení také objeví u tebe. Klidně to smaž, jestli to tam nechceš, nebudu se zlobit. :) Ahoj Rů

 

9. únor 20:38

díky, já se nikdy nezlobím za příspěvky, naopak jsou plnohodnotné od Tvé plnohodnotné maličkosti. Pičín u Příbrami i Hojsova Stráž Brčálník i statek Luftnerka hostovali velkou výtvarnici Klimtovou :-) Měj se fajn Rů

 

 

12. únor 17:58

Pro Tebe Rů: SKŘÍTEK U HOKYNÁŘE Byl jeden opravdický student, bydlel v podkroví a nic neměl. A byl jeden opravdický hokynář, bydlel v přízemí a patřil mu celý dům. U toho hokynáře se držel skřítek, protože tam každý Štědrý večer dostával mísu kaše omaštěné velikým kouskem másla! Inu, hokynář na to měl, a skřítek tedy zůstával v krámě; bylo to pro něho velice poučné. Jednou večer přišel student zadem, aby si koupil svíčky a sýr; neměl si koho poslat, a tak přišel sám. Dostal, co chtěl, zaplatil a hokynář i hokynářka mu pokývli na dobrý večer. Hokynářka však uměla víc než jen kývat hlavou, měla dar výřečnosti! Student také kývl na pozdrav a v tom se zarazil – četl si právě v kusu papíru, do kterého mu zabalili sýr. Byl to list vytržený ze staré knihy; nezasloužila si být takhle roztrhána, byla to stará kniha plná poezie. „Tamhle z ní ještě leží nějaké stránky,“ řekl hokynář, „dal jsem za ni jedné babce trochu kávových zrn. Ale jestli mi zaplatíte osm šilinků, můžete si to vzít všechno!“ „Díky,“ řekl student, „dejte mi to místo sýra! Mně stačí namazaný chleba! Byl by to hřích, celou tu knihu roztrhat. Jste výborný muž, praktický člověk, ale poezii nerozumíte víc než tahle štoudev!“ Nebylo to od něho zrovna hezké, zvlášť vůči štoudvi ne, ale hokynář se zasmál a student taky – vždyť jenom žertovali. Skřítek se však zlobil, že si někdo troufá něco takového říct hokynáři, který je přece pan domácí a prodává výborné máslo. Když nastala noc a krám byl zavřený a všichni v posteli, až na studenta, přikradl se skřítek dovnitř a sebral hokynářce vyřídilku – neužívala ji totiž, když spala. A na který předmět v pokoji vyřídilku nasadil, tomu se dostalo daru řeči a uměl vykládat své rozumy a pocity stejně dobře jako hokynářka. Ale toho daru se dostalo vždycky jen jednomu předmětu, což bylo štěstí, protože jinak by si pořád jen skákaly do řeči. Skřítek nasadil vyřídilku na štoudev, kde ležely staré noviny. „Je to skutečně pravda,“ zeptal se, „že nevíte, co je to poezie?“ „Ale jakpak bych nevěděla,“ odpověděla štoudev, „to je to, co stojí psáno na spodku novin a co se vystřihuje! Ostatně mám dojem, že já toho mám v sobě víc než student – a to jsem vedle hokynáře jen ubohá štoudev!“ Skřítek pak nasadil vyřídilku na kávový mlýnek a ten toho namlel! Potom ji nasadil na bečku s máslem a na zásuvku s penězi – všechny byly stejného mínění jako štoudev, nu, a na čem se shodne většina, na to se musí brát zřetel. „Teď ať se student těší!“ a skřítek tichounce našlapoval po zadních schodech až nahoru do podkroví, kde student bydlel. Svítilo se tam a skřítek nakoukl klíčovou dírkou dovnitř. Uviděl, že si student čte v té roztrhané knize z krámu. Ale jaké měl v komůrce světlo! Z knihy vystupoval jasný paprsek, sílil v kmen, v mohutný strom a ten se vypínal do výšky a rozkládal nad studentem své větve. Každý jeho list byl nevýslovně svěží a každý kvítek byla rozkošná dívčí hlavička – některá s očima temnýma a jiskrnýma, jiná s krásně modrýma a podivuhodně čirýma. Každý plod byla zářící hvězda a celý strom zazníval čarokrásnou hudbou a zpěvem! Ne, o takové nádheře se skřítkovi nikdy ani nesnilo, neřkuli že by ji kdy viděl a vnímal. A tak tam zůstal stát na špičkách a díval se a díval, dokud světlo vevnitř nezhaslo. Ale i potom, když student sfoukl lampu a šel si lehnout, stál malý skřítek za dveřmi, protože z komůrky ještě zazníval zpěv, měkce a líbezně jak něžná ukolébavka usínajícímu studentovi. „Tady je to nádherné,“ prohlásil malý skřítek, „to jsem nečekal! – Myslím, že zůstanu u studenta!“ Zamyslel se, uvažoval, a uvažoval chytře, a pak si povzdychl: „Ale student nemívá kaši!“ A odešel – nu ano, odešel zase dolů k hokynáři. Ostatně dobře, že se tam objevil, protože štoudev už málem vypotřebovala všechnu hokynářčinu vyřídilku: vyložila všecky své rozumy z jednoho konce a právě se chystala se obrátit a vypovědět totéž zase z druhého konce, když v tom přišel skřítek. Vzal vyřídilku a vrátil ji hokynářce. Ale od té doby smýšlel celý krám od zásuvky na peníze až po třísky na podpal stejně jako štoudev. Všichni si jejího názoru vážili a věřili mu natolik, že když pak hokynář předčítal „Umělecké a divadelní okénko“ ze „Zpravodaje“, který vychází každý večer, mysleli si, že to promlouvá štoudev. Ale malý skřítek už nesedával klidně dole a neposlouchal všechny ty moudrosti a rozumy, kdepak! Jakmile z podkrovní komůrky zazářilo světlo, jeho paprsky jako silná kotevní lana přitahovaly skřítka nahoru: rychle musel ke klíčové dírce a díval se dovnitř. Tam ho zaplavil pocit něčeho nesmírně velkého, hlubokého, pocit, jaký zažíváme u rozbouřeného moře. A skřítek se rozplakal, sám nevěděl proč, ale v tom pláči bylo cosi blaživého! Jak úžasně krásné by bylo sedět se studentem pod tím stromem, ale ne, to nebylo možné! A tak byl skřítek rád, že má klíčovou dírku. Stával ve studené síňce, třebas už z okénka ve střeše profukoval podzimní vítr a byla zima, hrozná zima. Maličký ji však necítil, dokud v podkrovní komůrce nezhaslo světlo a líbezný zpěv nezanikl ve skučení větru. Hu, jak potom skřítka najednou záblo a jak honem koukal zalézt do svého teplého koutku v přízemí; tam bylo pohodlíčko! A když dostal na vánoce kaši s pořádnou hrudkou másla – nu, pak uznával zas jen hokynáře! Ale jednou uprostřed noci vzbudil skřítka strašný rámus, lidi bušili do okenic, ponocný troubil – hořelo! Požár ozařoval plameny celou ulici. Hoří u nás, nebo u sousedů? Kde? To byla hrůza! Hokynářka byla tak popletená, že si vytáhla zlaté náušnice z uší a strčila je do kapsy, aby zachránila aspoň něco, hokynář sháněl svoje dluhopisy a služka si běžela pro hedvábnou pláštěnku, protože na té ona měla dost peněz. Každý chtěl zachránit, co měl nejlepšího, a maličký skřítek taky. Několika skoky vyběhl po schodech ke studentovi, který docela klidně stál u otevřeného okna a díval se na požár – hořelo ve dvoře naproti. Malý skřítek popadl ze stolu onu podivuhodnou knihu, strčil ji do své červené čepičky a držel oběma rukama – největší poklad domu byl v bezpečí! A skřítek upaloval pryč. Až nahoru na střechu utekl a vyšplhal na komín; tam seděl, plameny stravující protější dům ho ozařovaly, a on svíral oběma rukama červenou čepičku se svým pokladem. Teď poznal, kam ho srdce táhne, poznal, kam vlastně patří, ale když bylo po ohni a vrátila se mu rozvaha, nu, pak si řekl: Rozdělím se mezi ně! Když pomyslím na tu kaši, nemohu přece hokynáře jen tak opustit! Jinak je dobré znát Kamila Maříka, bohéma v poezii a scénáři k poezii, měj se. A to bylo úplně lidské! My přece taky chodíme k hokynáři – kvůli kaši.

 

12. únor 23:02

Krásné Jiří :) děkuji. moc milé čtení na dobrou noc. Přeji krásné sny papa Rů *** PS: Moc tu teď nejsem, pomáhám kamarádce se stěhováním, je na to sama. Ještě se chystáme malovat kuchyni a pak jí budu šít nějaké záclony a závěsy. Pořád je co dělat :)

 

 

13. únor 12:43

Ahoj a tady je něco jen pro Tvé pobavení: NENA KERNER, LP „NENA“ 1984 V překladu něco jako bavička Gertuda Zrnitá, G Peckovitá, bod G mihotá na zpěvačce s kávovým zrnem a bavičkou extra citlivou a znalou, zkrátka a dobře der Besen, ženská metla v rockově baladickém pobavení, již DJ Yoda dokonale umístil do preparátů cut´n´paste výbuchů a výbušek ve své disco přehlídce z 80. let, třeba okoštoval nebo by chtěl Eintopf mit Nena? Edition 80´s DJ Yoda Rock On. KINO Každý večer ve stejnou dobu připravena na film před kasou na ten hvězdný třpyt z Hollywoodu Humphrey Bogart s obtaženým kabátem a kloboukem – naprosto jasné Dali byste si příběh s Marilyn nebo spíš s Jamesem Deanem? Já očekávám happy-end v objetí s Cary Grantem – naprosto jasné O půlnoci vysedávám v kinu o půlnoci běží poslední program o půlnoci vysedávám v kinu a omrknu si tam všechno V řadě sedadla s jedničkou až desítkou tam mohu spatřit lidi mrtvolně bledé za mnou v horních řadách zase nacházím hezkou příšeru – naprosto jasné Celou noc jako na dlouhatánském ostří nože straší tu zombie i lidojedi do kina přišel účinkovat sám ďábel věděla jsem jedině, co dělám – a nic mi není jasné O půlnoci vysedávám v kinu o půlnoci běží poslední program o půlnoci vysedávám v kinu a omrknu si tam všechno VOLLMOND (ÚPLNĚK) Večer zapadá slunko vyjde měsíc, já budu plná elánu a noc na mě volá na plnou hubu Pak musím fungovat, já nemohu usnout dáme si spicha na liduprázdných ulicích a noc bude mladá tak jako my Dneska je úplněk a noc volá na mě pojď se mnou tančit a dám ti za to polibek dneska je úplněk, úplněk plný sil a siločar Kouzlo platí jenom jednu noc tančíme za východu slunce a letíme na měsíc Dneska je úplněk a noc volá na mě pojď se mnou tančit a dám ti za to polibek dneska je úplněk, úplněk plný sil a siločar NUR GETRÄUMT (JEN SE MI TO ZDÁLO) Jsem tak sama a chci bejt s tebou koukám se na tvou ruku už jsem jí rozeznala od jiných bolí mě hlava, zavírám oči lehnu si na zelenou trávu a něco ti vysvětlím Nic jsem dnes nepropásla vždyť se mi o tobě jen zdálo už dlouho jsme se neviděli jednou se za tebou vypravím všechno, co chci po tobě, myslím tak, jak říkám a jsem totální popleta zblázním se od radosti, když se mi to dnes povede Jsem už celá vzrušená půjdu za tebou a tvé pohledy mě štvou protože myslí furt jenom na tebe INDIANER (INDIÁNI) Indiáni jako ty a já jsou siláci a nebojí se ničeho my jsme stateční, my jsme šibalové jako jsou indiáni – howgh Na válečné stezce, ve stanu Vigvamu indiáni nic neplánují my jsme stateční, my jsme šibalové jako jsou indiáni – howgh TANZ AUF DEM VULKAN (Tanči na sopce) Andělé nemají žádné poflakování (dobu snížené pracovní schopnosti) sny nejsou nepromokavé dobří duchové nemají šanci čarodějky nejsou z azbestu Pojď na samý vrchol tanči na sopce pojď na samý vrchol tanči na sopce Slyším, jak naproti někdo kráčí připravený na poslední nadechnutí poslední dny má sečteny poté sopka ovládne svět Pojď na samý vrchol tanči na sopce pojď na samý vrchol tanči na sopce 99 LUFTBALLONS (99 LÉTAJÍCÍCH BALÓNŮ) Jestli máš pro mě trochu času pak zazpívám svou písničku tobě o 99 vznášejících balónech na jejich cestě vstříc obzoru snad si vzpomeneš hned na mě pak zazpívám svou písničku tobě o 99 vznášejících balónech a že něco tady vzniká z něčeho 99 vznášejících balónů na své pouti za obzor držel se ufounů ze všech živých a proto vyslal generála na misi s letkou pilotní v pozadí aby zavelel na poplach, kdyby už nastal u toho tam na obzoru bylo přítomno jenom 99 vznášejících balónů 99 tryskáčů každý z nich byl velký bojovník a počkali na kapitána Kirka to udělalo velký bengál, né velký ohňostroj, jak usoudil Jirka sousedi nic nepobrali a cítili se proto hned tak namíchnuti z toho střílel člověk na obzoru na terč 99 vznášejících balónů 99 jmenovaných ministrů války jedny zápalky a kanistr s benzínem čekali na vychytralé lidi zavětřili už tučnou kořist volali: chceme válku a chtěli moc člověče, kdo tohle jenom vymyslel že to jednou zajde tak daleko proti nevinnosti 99 vznášejících balónů 99 letá válka nenechali tu žádný prostor pro vítěze ministr války už neexistuje a také žádní piloti v tryskáčích dneska si jdu po svých okruzích vidím svět ležet v troskách našla jsem jeden vznášející balón myslím na tebe a nechávám ho, ať letí výš EINMAL IST KEINMAL (JEN JEDNOU NEMÁ VÝZNAM) Vyzvednul opotřebovanej začni zase od předu počkej na něžnou ruku oheň ještě nevyhasnul Jednou to není nikdy jednou nemá žádný valný význam Volání do jiné země cíl přitom není známý je čas nechat tě jít jinam je tak krátké setkání Jednou to není nikdy jednou nemá žádný valný význam ZAUBERTRICK (KOUZELNÝ TRIK) Tajné pohledy tajné pohledy pronásledují mou duši tajné pohledy mě dohánějí k iluzi – až k přeludu v jejich dovednosti kouzla Lákavá slova lákavá slova mi šeptají známá jména lákavá slova mi ukazují cestu – kudy vede Pojď sem, já ovládám kouzelný trik Je fais des reves en plastique (já jsem uhranuta s životy v plastu) nastup sem, já ovládám kouzelný trik ce sont les reves en plastique (jsou to pouhé životy plastiky) Zářící světla planoucí barvy deformují tváře troufni si jít po cestě c´est plastique, je umělotina c´est fantastique je fantasticky napínavá Pojď sem, já ovládám kouzelný trik Je fais des reves en plastique (já jsem uhranuta s životy v plastu) nastup sem, já ovládám kouzelný trik ce sont les reves en plastique (jsou to pouhé životy plastiky) SATELLITEN-STADT (SATELITNÍ MĚSTEČKO) Znáte satelitní městečko kde se do všeho střílelo s hospodou a supermarketem kinem, kadeřnictvím a parkem Tady bydlí člověk kosmonaut jako průkopník na svém ranči světelné roky daleko od domova den co den, den co den na jednom fleku V satelitním městečku město satelit v satelitním městečku jako ledovec studí a je kluzké Tohle je město budoucnosti, svět z oceli a betonu, co vydrží věčně tohle je město budoucnosti které má všechno, jen ne lidské teplo Satelitní město satelitní město satelitní město jako ledovec studí a je kluzké ICH BLEIB´ IM BETT (ZŮSTANU LEŽET V POSTELI) Zůstanu ležet doma zůstanu v posteli svět je tak hektické splašené hřiště tady je tak pěkně nic mě dnes neláká ven každá akce by tam byla stresující mám pauzu ve vysílání: zůstanu prostě v posteli Darujte někomu moje boty darujte někomu můj oblek nepotřebuju mít šaty zůstanu v posteli nic mě dnes neláká ven každá akce by tam byla stresující prodejte moje auto: zůstanu v posteli Leonid Brežněv mě touží vidět Hruška hoduje na mou počest Stones mi hrajou před barákem a vojáci tančí balet ale víte, nic mě dnes neláká ven Ronald Reagan je na telefonu: tak to zůstanu v posteli Svět je tak hektické splašené hřiště tady je tak pěkně zůstanu ležet doma zůstanu v posteli LEUCHTTURM (MAJÁK) Půjdu s tebou přesně tam, kam chceš klidně až na konec tohoto světa k moři, na pláž, tam kde svítí slunce chci být s tebou někde sama Tak pojď, doprovázej mě, můj maják a znamení mohli bychom se dívat na svět z vejšky ponorka nás tady naloží a ty budeš můj kapitán Nastupme na palubu a pojďme se svézt potopím se stejně jako ryby hloubš zabouchnu všechny dveře a odeženeme časové údaje na moři Hej drž se pevně, ponorka se potápí hned zapadne slunce věřím, že jsme teď pořádně daleko protože už nespatřím maják NOCH EINMAL (JEŠTĚ JEDNOU) Stále znovu říkám, co jsem nikdy jindy neřekla a pak to opakuju ještě jednou ještě jednou a stále dál A když stokrát mezi námi nebylo nic udělám to ještě jednou ještě jednou a stále dál Zase znovu se pokouším zjistit že zase znovu na to zapomínám zase znovu se spoléhám na sebe a zase znovu se zamilovávám A dělá mi to zase dobře a zase mě to trápí a je to nějak ztřeštěné a je to nějak v pohodě Zase znovu si natluču jemný ciferník a pak zase vstanu a jdu dál ještě jednou, ještě jednou A když se stokrát ztratím zase hraju ještě jednou ještě jednou a stále dál Zase znovu se pokouším zjistit že zase znovu na to zapomínám zase znovu se spoléhám na sebe a zase znovu se zamilovávám A dělá mi to zase dobře a zase mě to trápí a je to nějak ztřeštěné a je to nějak v pohodě KAREL KRYL: ANDĚLSKÁ POVÍDKA „Už bude nebe?“ tázal jsem se anděla, který mě vedl za ruku, mačkaje mi přitom snubní prsten na prsteníku na vedlejší malíček. „Kde je nebe?“ ptal jsem se, neboť jsme již celou věčnost sestupovali. Níž a níže, už nebylo světla v oné závratné šachtě. Já – a mlčenlivý anděl. Do pekel, říkal jsem si, andělé nevodí; a kdybych se snad i zeptat chtěl, anděl, ten můj, byl němý jako věčnost. Měl měkkou ruku bez mozolů, jemnou, pevnou a jistou ruku profesionálního hráče pokeru. „Kde jsou hvězdy, tam je i nebe...“ pronesl jsem, znova v očekávání ticha. Vždyť už tolikrát jsem se tázal – a vždy bez odpovědi. K mému překvapení se ozval andělův hlas, blízko, blizoučko u mého ucha. „Všude je nebe“. „I dole?“ „Dole nebo nahoře; to záleží na tom, jak se točí Země.“ „Země – je taky hvězda?“ zeptal jsem se. „Země – b y l a hvězdou.“ na to anděl. „A už není? Co udělali se Zemí, že není hvězdou?“ „Sebrali jí lásku.“ odvětil anděl. „Prodali lásku. A hvězda bez lásky není hvězdou.“ Chvíli jsem mlčel. Vrtalo mi to hlavou. „Myslíš, že Země je bez lásky?“ „Nemyslím. Vím.“ „Ale – vždyť kdekdo mluví o lásce! Rozhlas plný lásky, televize přecpaná láskou, básníci píšou, pěvci pějí, politici mluví o lásce – a ty řekneš Země je bez lásky.“ Odkašlal si. Nikdy jsem nečetl, že by andělé kašlali, ale třeba se tam dole na Zemi, vlastně nahoře na Zemi, nachladil. Pak hlesl přestručně: „Vše.“ Sestupovali jsme mlčky. Nedalo mi to po chvíli a otázal jsem se znovu: „Odkud víš, že Země je bez lásky? Všichni přece milují. Nebo – alespoň chtějí – milovat.“ „Chtějí – milovat... Hmm...“ pravil anděl, „možná, že chtějí. Ale nemilují.“ „To ani já jsem – nemiloval?“ Anděl mlčel. Nedal jsem se odbýt: „A dříve? Milovali?“ „Někteří snad. Ale sotva někdo. Na prstech by se to dalo spočítat.“ „Vy andělé jste maximalisté.“ prohlásil jsem drze. Anděl mlčel. Pod námi se začalo jasnit. Pohlédl jsem na svého průvodce; měl overal a ochrannou přilbu z plexiskla, vypadal jako stavbyvedoucí, vracející se ze šichty. Otázal jsem se: „Proč máš tu přilbu?“ „Abych si neodřel svatozář.“ odvětil. „To spíš, aby ti ji neukradli. Tam na Zemi...“ prohlásil jsem drze, čekaje, že mě okřikne. Ale anděl mlčel, mlčel a mlčel. A když se objevily první stromy, usmál se: „To je rajská zahrada. Chceš jablko?“ „Nechci,“ povídám, „Adam pojedl a dostal vyhazov... Jsou tu taky Evy?“ „Proč?“ na to anděl. „Hm. No – láska a tak... Když na Zemi není láska, tak aspoň tady, ne?“ „Láska!“ – usmál se soucitně; „to není těch pár směšných pohybů a vzdechů. Láska – to je orgasmus v mozku. Láska je stav duše.“ Odmlčel se. „Nešlo by si odpočinout?“ povzdechl jsem, „bolí mě nohy“. Anděl neřekl nic a sedl si na mez. Na větvi nad námi zavolala rajka, pod ním, v zákoutí mezi keři černá lyra ocasních per. Lyrebird, ten nejplašší z australských ptáků. „Dopravní prostředky tu nejsou žádné?“ zeptal jsem se, masíruje si lýtko. „Ne, ale taky žádné návaly v tramvaji a žádné přirážky od taxikářů.“ „Dá se tu něco koupit? K jídlu, myslím.“ A anděl na to: „Nedá. Ale můžeš si vzít. Co chceš.“ Rozhlédl jsem se, co bych si vzal. Ale jablka já nerad a nic jiného nebylo. „Takhle kus vepřovýho,“ povídám, „by koplo.“ „U nás se tvorové nezabíjejí. A syntetické prase jsme ještě nevymysleli. Byl tu jeden, ale vymýšlel s tím syntetickým vepřovým atomovku. Tak je teď o kousek výš.“ „Myslíš, jako v pekle?“ tázal jsem se, poněkud dezorientován. „Nikoli. V očistci.“ povídá anděl. Sundal přilbu a přičísl si pěšinku, odsunuv předtím svatozář stranou. „Anděli, pověz, co je v očistci?“ „V očistci? ... Hm, tam se pyká.“ „Pyká? ...Poslyš, jak se pyká za lehké hříchy? Víš, myslím, ...když tam úplně dole, vlastně úplně nahoře týrají lidi, znásilňují ženy, a tak...?“ „V očistci“ vysvětloval anděl trpělivě „sedí lidé na nekonečných zasedáních, kde se povinně a nepřetržitě slaví a oslavuje. Duši ti naplní sliby – a ty čekáš na splnění – ale nikdo je neplní; není totiž nikdo, kdo by je splnil. Týrá ti duši, když nikdo za nic nemůže a nikdo za nic nezodpovídá. Taky nemůžeš spát, protože se ti zdají sny o slavení, a o tom, jak kde koho zastihnout, kdo už konečně rozhodne o splnění. Probudíš se – a znovu slavíš.“ „A partaje mají taky? A předsedy?“ A anděl opáčil: „Mají. A taky aparát. Ale ten taky nic nemůže a za nic nezodpovídá. A kdybys chtěl reptat, letíš nahoru.“ Anděl chroupal jablko a vyplivoval zrníčka. „A peklo?“ povzdechl jsem, „Jak vypadá peklo?“ Anděl mlčel. Pak dožvýkal, utřel si ústa rukávem a řekl s úsměvem: „To už jsi zažil. Jdeme odtamtud.“ Victor Hugo – Serenáda Proč naslouchat zrána písni skřivaní? Tvůj hlas nad skřivana něžněj vyzvání! Nechť Bůh záři hvězd dá mračny zastříti: nejjasnější hvězda v očích září ti! Nechť sta květů květen v lukách rozvije: nejkrásnější je ten, jenž v tvém srdci je! Onen skřivan z jitra, ona hvězda hvězd, ono poupě nitra - vroucná láska jest. (květen 1838) KAMIL MAŘÍK: „RAY CHARLES HRAJE NA PIÁNO“ Po schodech slepý vidoucí, vidoucí slepý, pomalu, pomalu jak hvězda, mající čas celou noc, pomalu, vidoucí slepý jde proti reflektorům tmy, - najednou úsměv, už nás objímá. Vidoucí slepý – v té chvíli věříme, že vidí i nás v předposlední řadě, protože my jsme to, pro které začal zpívat. Že vidí i ty v první řadě, protože chtěj nechtěj, vždycky nějaká řada bude první. Nohama dupe jako kovadlina, rukama probírá se po klávesách, na čele pot jak po vagónu uhlí a hlas, jako když pohádky se kladou na polštář, aby se rozuteklo zlo a moudrost dosáhla, kam až to nejdál jde. Oči, kterýma nevidí, ruce, na které nevidí, klavír, na který nevidí, hudba, která to všechno pospojuje a kterou vidíme se, hudba, my i on. Vidoucí slepý tak nás objímá. Jen velkým dáno vidět celou pravdu. Ray koukl muzice pod sukně a od té doby je to milostné kočkování. Tma netma, hlavně, že je láska. Hraje a je mu jedno, že ti z prvních řad chtějí tu vidět zoologickou zahradu nebo panoptikum se vzácným exemplářem opice, hrající na piano. A je mu jedno, že ti pitomci zítra budou vzdychat pro své známé, zatímco dnes je souží hic, odejít nelze, a žízeň... To až potom, až budem všichni pod peřinou funět jak dobře zaběhnuté domácí mechanismy, až potom, až vzdychajíce budem všude kokodákat o slepých zázracích, sedne si, ruce v klíně, sám. Ale to nikdo neuvidí. Ani on. Najednou zakleje, veliký vidoucí slepý, ráno mu řeknou, že je ráno, a on uvěří, že svítí slunce. Pomalu, pomalu půjde do večera, aby zas čouhl muzice pod sukně uprostřed reflektorů tmy ...a jedem! Chytne piano jak králíka za uši ...teď ukaž, co je v nás... šílená jízda jízdní dráhou hudby, formule jedna. Až na doraz a všemi póry těla lidského, tisíce očí do všech světa stran. A jedem! ... BEASTIE BOYS: „EGGMAN“ (Vaječný rošťák) 1989 Díval jsem se z okna a zahlédl jeho pleš běžel jsem do lednice a vytáhnul jsem vejce mířil jsem na něj ze své pozice, neměl žádný vlasy vymrštil jsem po něm ránu a on jí schytal tam sledoval jsem kabriolet za jízdy v přestřelce nabil jsem prak a vystřelil jsem jedno on zdrhal a zjistil, že u sebe nemá nic držel jsem ho v šachu s mojí vaječnou puškou vejce, jako symbol života, vnikám do tvého domu a krotím ti manželku vytasil jsem pušku, on si myslel, že to je vtip na tvář jsem mu tlačil spoušť, byl v ní jen žloutek prošacoval jsem mu kapsy, sebral jsem mu všechnu hotovost zmizel jsem a nechal jsem ho tam napospas s vaječným knírem slabochů je k mání na trhu za krejcar tucet a když říkám tucet, víš to, co myslím, hochu Pan Vajíčko Humpty Dumpty bylo korpulentní vejce hrálo si u zdi a potom si zlomilo nohu vyhodil jsem ho z vokna, tři minuty jsem ho vařil strefuje rastamana, lamentoval na mě: „sražená krev!“ co bylo dřív, slepice nebo vejce? obalil jsem slepici na vejcích, pak jsem snědl stehno jedu vlakem mezi auty když vystupuju ze stanice, tak ty dostaneš razantní petardu přestřelka vajec ochromila celé Los Angeles oni to zrovna pálili na mého malého bratránka Ese někdy vařené natvrdo, někdy naměkko pochází ze slepice, né z králíčka náhražka lidi se smějou, to není vtip jmenuju se Yauch a házím žloutek teď mě zavřeli do cely, ale mně je to fuk aspoň jsem potom pozlobil spoutané lidi tady Všichni jsme oblečeni v černém, motali jsme se vzadu začali jsme útočit, vejce udělala prásk na Hazyho zádech strýčku Same, já se ztotožňuju s programem zelená barva uniformy US, vejce se šunkou, Yosemite Sam (animovaná postavička Večerníčka) nastává Halloween, máš o mně zjištěno, že zůstanu uvázanej mířím to na popletu K-Papa udělal jsi chybu, že soudíš člověka podle jeho rasy kráčíš životem s vejcem na tváři probudil jsi se po ránu s podezřelým pocitem podíval ses kolem a uviděl jsi, jak kape vejce ze stropu rodiny, punkery nebo obchodníka já budu pronásledovat kohokoliv s vajíčkem v ruce ne jako praskání, které předpokládáš v báchorce ale praskání u tebe na čele, tady máš ručník, utři si ten sajrajt YEAR AND A DAY (Rok a den) M.C. pro to, čím jsem a co dělám A. je značka pro Adama a texty opravdové tak jak se modlím a doufám a poselství je vysláno a žiju ve snech, které se mi zdály protože jsem součást tria, nezastavitelné trojky já a Adam a D. jsme rození M.C. a moje tělo a duše a rozum jsou čisté ne ušpiněné nebo rozbředlé nebo otupené od vlivu léků prostě texty ode mě pro vás recitované jednou jsem byl zatčenej a propuštěnej na kauci, jenom že jsem jim dal facku a obvinili mě přicházím do ringu jako když s pompou přecházím jeviště světla jsou rozmístěná nízko a noc se stala plnoletou beru si mikrofon do ruky jako důkaz, že jsem profík říkám svoje vědomosti lidem a provedení mám speciální jelikož jsem bard, ale ne ten nejvyšší já jsem sám pro sebe panovník a tohle je můj hrad sídlím v říši přítomnosti, ale pamatuju si věci z minulosti koukám se letmými pohledy před sebe a nemyslím si, že už naposled a vy na to můžete vsadit svůj krk Sjíždím nadzemní dráhu, když lyžuju hulím a ještě k tomu hubnu dávám lyže na střechu skoro každej víkend nemůžu zastavit ohromení emocí, když se roztáčejí současně nemůžu zastavit hladký průběh projížďky, když je to silná jízda rozbilo se mi vázání, lev se nadnáší s křídly zvěstuju jeho slovo ve zpěvu B-Boye já jsem k sobě zajedno, když otáčím směr dávám přednost snům před realitou dávám přednost svému životu, nepotřebuju získat ženu od jiného muže nepotřebuju vůbec bláznivej životní styl se stresy a s mnoha potyčkami ale je dobré vyzkoušet si bejt král na jeden den nebo na týden nebo na rok nebo na rok v jednom dni ať se stane cokoliv Rybařím se svým člunem a chytám pstruhy míchám britské pivo Bass Ale s irskou značkou Guinness Stout chci vylovit udičku uvnitř mé hlavy a pozoruju svět přes vlastní okenní tabuli každej den má mnoho barev, protože sklo je tolik barevné všechno se změnilo, ale tohle zůstává furt stejné tak jednou se zase vztyčilo zrcadlo a já se vidím jasně jako den a půjdu až na hranice svého konečného osudu cítím se tak jako by mě někdo pokoušel ten, kdo vidí konec od počátku času mám před sebou celou věčnost, co je, bylo a vždycky bude zkoumám prorocké pasáže na stránkách ...on je známý pod přezdívkou Disco Dave BODHISATTVA VOW Poprvé jsem se účastnil učení u Dalai Lamy na jaře 1993, zrovna uprostřed naplánovaného nahrávání toho, z čeho vzniklo album Check Your Head. Adam a Mike věděli, jak to bylo pro mě životně důležité a souhlasili s tím, že na tejden odjedu. Tak jsem se šel zapsat na 5 denní výuku a začal jsem studovat doporučené duchovní texty. Několik knih jsme měli mít přečtených ještě před návštěvou kurzu, ale nejvíce důležité písmo, na kterém byl kurz založen, napsal Šantídéva, Indický buddhistický učenec, který žil v 8. století. Ve skutečnosti se celý 5 denní kurz zabýval jedinou kapitolou knihy, kapitolou na trpělivost. Kniha se jmenovala Bodhikarjavatara, v překladu jako Průvodce životosprávou Bodhisattva. Texty jsem pilně studoval. Ačkoliv jsem se už dříve zajímal o duchovní aspekty, nikdy jsem to vážně nestudoval s buddhistickými odbornými názvy a v jejich podmínkách. Pokouším se zkrátit dlouhou story, za tři nebo čtyři dny lekcí jsem se zpozdil. Nějak jsem zaspal. Vždycky jsem dbal toho, abych přišel včas na všechna hudební sessions, ale tentokrát jsem si budík nenařídil moc přesně. Utíkal jsem do posluchárny, ale mezitím už zamkli dveře. Nikoho nepustili dál, když už začalo vyučování, ale opozdilci se mohli aspoň jít podívat na video ve vedlejší místnosti s živým přenosem. Když jsem opustil tuto provizorní místnost po zmeškané lekci, všiml jsem si, že někteří se shromáždili před jedním vchodem do posluchárny. Seřadili se do řady po stranách a čekali, až vejde Jeho Svátost. Připojil jsem se k nim. Za vteřinu už procházel dveřmi. Když přicházel, zastavil se a podal lidem svoji pravici. Někteří se rozbuleli po osobním kontaktu s ním, jiní se na něj usmívali. Potom se přiblížil ke mně, sevřel obě moje ruce v jeho dlani, koukal se mi zhluboka do očí a propuknul celý ve smíchu. Byl to takový sladký smích, vůbec nic posměšného. Bylo to, jako když se zasměje dítě. Do jisté míry mě to hřálo, že jsem si nemohl pomoci a jeho úsměv jsem opětoval. On pozdravil několik dalších lidí a než uběhla minuta, odešel. Díval jsem se na slzící tváře okolo a pomalu jsem se odebral ke svému pokoji. Když jsem odcházel, napadla mě myšlenka. Cítil jsem, že bych měl napsat píseň vyjadřující, co znamená Bodhisattva Vow, nebo alespoň se o to pokusit. Hlavní představa o písni byla vzít význam textu Šántídévy, alespoň v úrovni, které jsem rozuměl, a vtěsnat ho do moderní písně o třech slokách. Při pohledu zpátky to byl docela odvážný postup. Lidi, kteří píšou buddhistické texty, většinou stráví nejdelší část života tím, že je nejprve nastudují. Nápad, že by si člověk mohl přečíst několik knih, vydat se na lekci k jedné knize a potom zkoušet napsat aktuální zkrácenou verzi Bodhikarjavatary, je minimálně dost sebevědomý. Pokud má někdo opravdu vážný zájem dozvědět se něco na toto téma, doporučoval bych, aby si přečetl buď knihu Šantídévy nebo přepis výuky v Arizoně, nazvaný „Vyléčení zlosti“, který sestavila Jeho Svátost Dalai Lama. (MCA)

 

Ms. MELODIE: „B..B..B..Bklyn“ (z divoké jízdy na desce „DIVA“) 1989 (Why do you like soul?) [*scratched*] Once again, this is another slammin jam from Boogie Down Productions As you may already know KRS-One is from the Bronx But I'm Ms. Melodie and I'm from Brooklyn And this is dedicated to you Special Request To Rebel Souls Sly & Robbie, Heavy D, Lady V, Mikey Drese, Steel Pulse And of course The BDP Posse And I wanna break it down like this B..B..B..Brooklyn B..b..b..bo-skank – hey B..B..B..Brooklyn B..b..b..bo-skank You know you don't want Brooklyn to come run ya down You know you don't want Brooklyn to come run ya down My name is Melodie, I've got the A1 sound And when I go on tour I go from town to town Come back to New York City and I'm Brooklyn-bound Some people wish to stop me but I'm trackin em down I fuck off them head and watch them fall to the ground Cause 'we are livin up in a very bad world [*singing the lines from Madonna's 'Material Girl'*] And I am a very bad girl' See, 'we are livin up in a very bad world And I am a very bad girl' Break I've got a posse over there and over here Ms. Melodie walks through the city with no fear I get along with my brothers and my sisters Everyone knows, even the misses and the misters Happy-go-luck, intelligent, not a dummy I know who I am, therefore the suckers can't run me Only look and wonder who I really am And how I rock the party from the AM to the PM 'Who is her designer, where does she get her style?' But I just hold my head up and flash a smile Cause most mean well, the rest mean bad and wanna boo you I say to myself, 'I got a posse that can do you' So when do you take the time to just come out Come out your shell and let it all hang out? I am the type of person that figures If it gets too damn wild I'm pullin triggers And if there's a posse out there that feels the same Turn on your brain and try to restrain My name is M-e-l-o-d-i-e Guaranteed to rock most of the illest posses Pause.. only because Lyrics like these can start wars So when do you take the time to just come out Come out your shell and let it all hang out B-r-o-o-k-l-y-n again Here is a message that starts but has no end 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13 Your rhymes were not made to hurt me Ha, just bounce right off and alert me Cause 'we are livin up in a very bad world And I am a very bad girl' See, 'we are livin up in a very bad world And I am a very bad girl' Break (Why do you like soul?) You know I have not come to down the other women I make my own money, I got my own opinion I write my own lyrics, make my own calculations View the situation I am musically inclined I find my lyrics jump The bass atop the high, it's like a thump Them wanna keep in mind the fact that I'm a loner Born in Brooklyn, first name Ramona Don't play no games and no games are played I rather invade, create, and get paid You call yourself a star? I am the solar system For those that have a problem with that, I just diss them Cause super dope vocals seem to be the remedy For sucker MC's out here my name is Me-Me-Melodie (Why do you like soul?) B..B..B..Brooklyn B..b..b..bo-skank - hey B..B..B..Brooklyn B..b..b..bo-skank You know you don't want Brooklyn to come run ya down You know you don't want Brooklyn to come run ya down My name is Melodie, I've got the A1 sound (Why do you like soul?) (Because it makes me – happy)

 

Zdeněk Šeřík: Jarní laviny **************** Sněženko vím i pod lavinou žiješ a dýcháš bez umělých plic Milionář si vydržuje skleníkový květ Tebe jen básník z Nemanic Někdo je pod sněžnými pahorky někdo pod lidským srdcem zasypán Básně se podobají velehorské službě s níž šplhá čutora a pes a svazek lan Sněženko bezbranná i všemocná – Ty sama z mrazů a závějí se vyprostíš v kalíšku krásu úsměv jarní tání co chce jen pomáhat a ne být na obtíž Šípková *********** Až z paží vyšlehnou ti pruty šípkové chytím se ústy na ten prvý divoce zakvetu v Tvém objetí a krev se setká s krví Zavřeš se za mou vůní jak ten keř modř nad skřivanem stín nad kamenicí závojem omotáš mi hrdlo tvář trn zatneš v srdce milující Monogram ************* Vypadlý lísteček? Vždyť památníky jsou tak staromódní... Přišpendli dech k mým rtům pláteček růže přišij tam ať víc se neodtrhnem od sebe – Jak v kůře monogram v Tvém srdci zarůstám D.J. STEVIE B. „D.J. Power Trax Volume 2“ (1990, Vienna a nevinná valentýnská nedopatření pro girlies na zastávce jejich metra) 1. Intro by D.J. Stevie B. (1:09) 2. JEFF WAYNE / BEN LIEBRAND REMIX – The Eve Of The War (Deepspace Mix) (3:29) 3. CULTURE BEAT feat. JO VAN NELSEN – Der Erdbeermund (Extended Mix) (3:09) 4. BUM BUM BOYS – Space Salsa (Sweap Mix) (2:45) 5. TECHNOTRONIC feat. YA KID K. – Pump Up The Jam (Stevie B. Mega Mix) (3:31) 6. FRESH WITH MC BRO – Boogie House (See You Later Mix) (3:03) 7. BUM BUM BOYS – (This Is) Der Hammer (Rebel Mix) (3:25) 8. MYSTERIOUS ART – Carma (Omen II) (Extended Version) (3:08) 9. MARTIKA – I Feel The Earth Move (San Francisco Mix) (3:27) 10. Intro by D.J. Stevie B. (0:12) 11. GANDALF – Invisible Power (Stevie´s Ultra Mix) (3:38) 12. ALYSON WILLIAMS – I Need Your Lovin´ (Extended Mix) (3:18) 13. KAOMA – Dancando Lambada (3:05) 14. KAOMA – Lambada (2:42) 15. ELKIN & NELSON – Quizas, Quizas (Classic 12" Mix / Nuevo Beat Mix) (3:27) 16. LISA LISA & CULT JAM – Just Git It Together (Full Force Mix) (3:40) 17. LIZA MINELLI – Losing My Mind (Extended Mix) (3:27) 18. MALCOLM McLAREN – House Of The Blue Danube (Strauss Mixes Strauss) (4:04) 19. DJ MARK THE 45 KING – The 900 Number (remixed by Dakeyne, The 33 King!) (1988) 20. CHAD JAY – Chad Beat No. 2 (1987) 21. FRESH – Funky Stuff (Music Trip) (1989) 22. FRESH – Funky Stuff (XTC Bonus) 23. LE GOOSTER – How many DJs (1996)

 

 

13. únor 18:01

Děkuji :) musím přečíst až později, teď nemohu, není čas. Ahoj Rů

 

 

14. únor 17:34

žádnej spěch, měj se... ahoj

 

 

Taky se měj :)

 

:-)

 

 

No a před několika sekundami prosinec 30., když to má R. již za sebou a prodlívá teď nade mnou v nebíčku…:

díky Růži...

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter